Copak je to za vojáka 6-8.5.2011

Tento článek věnuji klukům z Army Parku Slavičín, kteří mi umožnili zažít atmosféru téměř totožnou jako ve filmu. Nikdy jsem tak vypjatou atmosferu ,stres a nasazení osobních rezerv v takové míře nezažil. Cesta je popsána velice detailně, tak doufám, že Vás nebudu nudit, mám to taky kvůli sobě, abych za pár let až si to budu číst věděl a rozpomněl i na detaily, které se časem zapomenou.

OGAŘI
Už přijezd byl docela impozantní když jsem se splhali s UAZem 542 do kopců a pak je za kvílení brzd zase sjížděli, no krpály neuvěřitelný. To mi úsměv začal tuhnout a pomalu se vytrácet. Po večerním veselí a pomálu spánku ráno budíček, příprava, pak BORO a briefing- seznámení s úkolem.
Zatuhlý úsměv mi začal mrznout, když Špára došel s tužkama a rozdal papíry s nahrubo označenou mapou, kde byla jen vyznačená hranice prostoru a pár vesnic které protínala. "Tak si to překreslete, máte na to asi půl hodiny"
No hezký, má premiera. Co nejpečlivěji překresluju za asistence Kance cesty, vísky, potoky a čas letí. Jak na potvoru Špára změnil měřítko, takže věc pekelná. Nemám překresleno ani polovinu a už nám mapy berou. Snažím se  zapamatovat co nejvíc detailů z originálu, což se lehce míjí účinkem.
Následuje transport na místo výsadku, a  přestává se mi to líbit, kopce jsou všude a ne zrovna mírný. A jedem nějak dlouho. Nedokážu si představit, že bych měl tohle projít pěšky. Konec transportu je tu... nádraží Uherský Brod.

ČÁST PRVNÍ:...díky Kaňoure

Poslední instrukce, ZDAR z 10ti hrdel zahřmělo nádražím a hurá směr Slavičín.
 Rozdělení naší skupiny jsme vybrali následovně, Já+Kanec, Mladas+Koudy a Lucka"samotářka". Následovala 30min doba, kdy jsme měli od hlídek klid.
Cíl první půlhodiny, dostat se do lesa mezi Uh. Brodem a Šumicema se nám povedl a tam jsme se s dvojkou Mlaďas-Koudy rozdělili. Ani ne po 5 min slyšíme  blížící se hluk auta, vrháme se do křoví a vyčkáváme. Auto jede ale spodnější cestou, takže pokračujem. Cesta pomalu ubíhá... neběžíme, ale jdem rychlým krokem. Jdu první a Kanec se za mnou drží  v asi 50m odstupu, aby měl šanci uniknout, pokud by se na nás vrhli. Při překračování cest zhusta narážíme na stopy po UAZech a GAZíkách.
Po asi půlhodině narážíme na malou vodní nádrž(nad Šumicema). Chvíle pozorování a já vybíhám jako první... od keříku ke keříčku pak k mostku a honem do houští... domluvený 2-3 min strachu jestli po mě nepůjdou a dávám znamení Kancovi, že je to čistý.  Jen domávám, zaslechnu motor! Zuřivě gestikuluju, ale Kaňour si to už peláší. Naštěstí když je u cesty auto zmerčí už i on a kryje se v roští. Z možný hlídky se vyklube jakýsi Favorit s vozíkem... přejíždí a u lesa asi 50m za mostkem u hromady dřeva zastavuje. Opět chvíle napětí, ale opravdu jdou jen nakládat dřevo, takže to naštěstí není hlídka převlečená za civil. Přebíhajícího narušitele si asi ani v zápalu  práce nevšimli. Postupujem  dál zhruba určeným směrem. Díky bohu za slunce, podle kterýho se jde opravdu dobře. Kdyby bylo horší počasí, pod mrakem, určitě by to bylo mnohem horší. Jako další orientačí bod jsme si určili silnici do Rudic.

Jdeme roklinkou, prostupnost mizerná, ale tady bych opravdu hlídku nečekal. Klacků, větví  a trní je čím dál víc, takže rezignujem a vystupujem na severní okraj  roklinky kde ve stínu vegetace opatrně postupujem vpřed.
Roklinka končí a následuje prvních 60m volného prostoru k remízku, který střeží posed. Snažíme se zachytit na něm nějaký pohyb...marně... Bude prázdný, ale i tak jsme připravený ihned prásknout do bot. Přebíhám první... z posedu nespouštím oči a jak doběhnu, krčím se do houští. Po chvíli zase dobíhá Kanec. Na horizontu je jakási stavba, takže po domluvě volíme pokračování druhou stranou podél remízku, sice na slunci, ale  remízek je tak hustý, že odtud nebezpečí nehrozí a v případě jakéhokoliv pohybu v našem zorném poli v něm zmizíme snadno. Podél remízku docházíme k lesu. Opět všude ty deprimující zmijí stopy po kolech od aut.
Zrychlujeme  a vstupujem do lesa. Všude klid, cesta rychle pokračuje. Narážíme na hranici lesa. Vlevo je jakási vesnice, dle mých chatrných nákresů by to měly být Rudice?...projíždějící auto odhaluje neviditelnou silnici v polích, takže snad  to bude silnice do Rudic...vracíme se hloub do lesa a obcházíme mýtinu. Při překračování potoka se oplachuju chladivou vodou a po ochutnání dnes i poprvé  piju z dlaní. Vodu v čutoře si šetřím na horší časy (a udělal jsem dobře). Po osvěžení pokračujem dál k hranici lesa... potřebujeme si ověřit situaci. Jen zahlídnem louku, docela blízko slyšíme kvílení motoru, bouchání dveří a hlasy. Vykulíme na sebe s Kancem oči..."Do prdele, dyť nás nemohli vidět!" ... berem nohy na ramena a  prcháme zpátky a  pak vpravo. Po asi 200m se zastavujem a napínáme uši. Zvuky  pronásledování nikde, takže asi náhoda?... nikoho jsme neviděli!... Po  úprku  se orientuju v mapě a pomalu, potichu jako myšky postupujem určeným směrem. Narážíme na oplocení  a jakési nádrže. O  tom v mapě nic nebylo...sakra kde to jsme? Pokračujem  obezřetně kolem plotu který nás dovede k cestě. Nacvičeně přebíháme. Zase ty zatracený stopy... Potichoučku jdem v určeném směru a narážíme na silnici. Vytahuju mapu a chci Kancovi ukázat, kde asi budem, když mě syknutím zaraží a očima ukázuje k silnici. Po silnici si to procházkovým krokem ani ne 7m od nás šine dvojice hlídkujících v jehličkách. V tu ránu jsou z nás nehybný sochy, tvářící se jako mladý bouček nebo jasánek... nedýchám a  modlím se ať se nepodívají naším směrem... MUSELI by nás vidět!... Naštestí se baví mezi sebou a jen prošli...Jak málo stačilo a měli nás!!! Rozdýcháváme to a padla domluva, že počkáme až půjdou zpátky, abychom věděli interval hlídky tam a zpět. Potichoučku se noříme hloub do lesa a ve skrytu, uši a oči našponované vyčkáváme kdy půjdou zpět nebo jestli neuslyšíme něco kolem nás neobvyklého. Popíjím vodu a načínám sušenky Klub a jako další orientační bod určuju příští silnici která přetíná naši trasu cca po 2km.
Po asi 20 min absolutního klidu rezignujeme a postupujeme lesem asi 50m opačným směrem než šla hlídka a na vhodném přehledném místě, nacvičeným způsobem překračujem silnici a za ní pak už nedbaje na praskot větví následuje cca150m sprint "Ozlomhnát", kdy jde o všechno. Adrenalin mrtví bolest škrábanců a naraženin... Vegetace je tak hustá a bez absence cest...zastavujem se a posloucháme ....TICHO.. nikde nic... zvolňujem a prodíráme se borovým mladým lesíkem. Jediné cesty jsou stezky po zvěři a pruhy zdevastovaného lesa kde projel Lakatoš. Využíváme obojího jak to jde a  po asi půl hodině narážime na shromaždiště dřeva s Lakatošem spokojene trunícím uprostřed... napadá mě přirovnání psa hlídajícího si svou hromádku kostí...ano i takové ptákoviny se mi honily hlavou :)... S Kancem ve skrytu houští sledujem ten výjev a hledáme jakýkovliv pohyb, hlas, zkrátka přítomnost hlídky... všude klid... přebíhám přes rozrytou cestu a kolem radlice Lakatoše mizím v přilehlém roští...Kanec mě po chvilce jako obvykle následuje a hubu od ucha k uchu..."Viděl si ho?"... "Koho?".. ptám se připitoměle..."V tom Lakatoši seděl borec, v jedný ruce hrnek, v druhý svačinu a měl oči na vrch hlavy, když si mu proběhnul  před radlicí!!!"... to už sem se řehnil taky... absurdita situace... člověk se soustředí na sebemenší pohyb, zvuk, ale že mu někdo sedí před nosem v ohromný mašině za zaprášeným sklem mu unikne... Co  tomu  dělňasovi výřilo hlavou to taky muselo stát za to :)... jeden  stín...šup.. pak druhej.. šup... možná tam sedí dodnes a čeká na další :)))...
Takže  po této humorné vsuvce překračujeme druhou cestu a v klidu pokračujem  dál.
 Vše v klidu, cesty nejsou, jen stezky a sem tam  zarostlá cesta, stopy po autech ani hlídku bych tu nečekal ani náhodou. Přicházíme na kraj lesa. Vlevo jsou jakýsi domy, kde jsme nevím, v mapě je nemám zakreslený. Nebo to jsou Přečkovice ,ale to bychom museli být mnohem výš. Opět, jen díky  projíždějícímu náklaďáku, odhaluju silnici cca půl kilometru před námi. Vycházíme z lesa do vzrostlé školky a přicházíme k úzkýmu pruhu lesa s procházející cestou. Les je volný, je vidět daleko, tak jdeme po cestě, která se sbíhá s druhou a pak vede k silnici. Koutkem oka potřehnu v houští u silnice pohyb..."HLÍDKA!!" syknu a padám k zemi.. Kanec mě následuje ...snažím se krýt za průhledné houští... snad nás neviděl..."KONTÁÁÁÁKT!!!!" spustí řev druhá hlídka cca 60m napravo od první... snažím se ji skrz vegetaci najít, ale marně...zdviháme se a  utíkáme zpět. Nastal čas čas rozdělení..."Hodně stěstí..." přeje mi Kanec.. než mu popadajíc dech stačím odpovědět, zmizí mi v porostu...

ČÁST DRUHÁ: Samotář

Utíkám lesem, smrčím podél cesty. Adrenalin opět tiší bolest a dodává sílu nohám. Po asi 20m narážím na oplocenou  smrkovou školku se stromkama o výšcce cca půldruhého metru. Dolů nemůžu, nahoru nevím jak vysoko to  pokračuje, musím to přelézt. Ohýbám pletivo, aby se přes něj dalo dostat... nejde to...stres... nakonec se povedlo a ja přelejzám do školky a zase to pletivo rovnám, aby nebylo vidět, že jsem tudy prošel. Když plot vypadá  podobně jako před mým zásahem, nořím se do školky a  pokračuju v podřepu tiše dál v očekávání hlasů, nebo zvuku motoru. Po nějaké chvíli adrenalin opadá a já odpočívám, nervy na hadry. Kupodivu se nikde nic nehýbe ani auta nejsou slyšet. Popíjím a  dávám si sušenku. Co dál? ...byl tam mostek, tam mě budou čekat... opatrně vystrkuju hlavu nad stromky a mapuju terén. Asi 50m dál se řeka stáčí až k ceste k mojí školce. Sakra co dál...promyšlím za pomocí mapy, slunce a hodinek plán.
 Zkusím projít školkou a dostat se za řeku a buď korytem nebo  podél něho  hlídky obejít.
Co nejtiššeji se prodírám školkou až na její konec kde je opět  pletivo, ale už festovnější a nejde s ním hnout. Jdu tedy podél plotu směrem od hlídek/řeky, a hledám kde bych ho mohly přelézt. Nakonec se to povedlo až v rohu oplocenky cca 80m od cesty. Opatrně přelézám a rychle mizím v porostu naproti. Opět chvíle čekání a napínání sluchu.. všude klid... pokračuju porostem škarpou kterou jsem našel, vytvořil se tam přirozený tunel v houští a trní, směrem dolů k cestě a řece. U cesty opět naslouchám...Klid... rozhlídnout, rychle přeběhnout cestu a skluzem mizím v korytu řeky. Naštěstí tam byla náplava štěrku.Pokračuju  dál korytem po náplavě směrem od kontaktu, až nacházím kmen  přes  vodu po kterém přecházím na druhý břeh. V pozici neandrtálce se opatrně  prodírám po severním břehu řeky směrem k hlídkám. Za řekou je ohromná louka, končící až na horizontu na kopci, to bych nikdy neuběhl. ..." A dopr..." procedím když uslyším přibližující se motor auta. Zvuk mě zahání na stěnu kryta řeky ke se snažim držek kořenů abych nespadnul do vody a modlil se aby mě neuviděla hlídka, která mohla být kdekoliv na druhém břehu...UAZ452 projíždí kolem a propátrává břeh koryta v celé délce... Naštěstí jen jede a nepročesává důkladně křoviny, takže mám docela velkou šanci, že si mě nevšimne. Když je sanita asi o 50m dál pomalu se zvíhám a  postupuju  porostem při  břehu řeky k nejvíc vystrčené části směrem k silnci. Potřebuju plán... ten kopec nahoru k lesu nemůžu uběnout ani  osud. Rozdělil jsem si trasu na 3 díly s místy, kde se nechá odpočinout. Největší nebezpečí hrozí na louce u řeky, kde jsou pořád hlídky i když na druhí straně řeky(snad!). Takže zhruba v 1/3 louky-kopce je pár keříků. Je to asi 100m. pak je hranice silnice s příkopem, kde se můžu taky schovat to je dalších 100m, ale už jen do kopce a pak  asi 150-200m porad do kopce k lesu.
Při plánování schovaný za olší a lopuchem sanita vyjíždí od řeky směrem k remízku napravo na horizontu, což byla jedna z prvních variant, která mě napadla. Teď bych byl už ztracený. Musím se pohybovat co nejmíň na otevřených prostranstvích a cestách, tam na mě autama nemůžou a mám šanci utéct, na louce mě uštvou auty, to  mi bylo jasný hned. Ještě asi 15 min sbírám odvahu a čekám zda se neobjeví sanita.
Vyrážím. Sprintuju co to dá, a ke křoví dobíhám  posledních sil. Oči s hrůzou upřené na horizont, zda se neobjeví sanita nebo neuslyším jiný povědomý motor a současně ve stresu jestli si mě nevšimne hlídka, protože přecházím zhruba 100-200m od jejich pozic. Zoufale se snažím splynout s parodií na křoví, které od řeky vypadalo velice slibně. Popadám dech a vím, že musím co nejdřív zmizet!!!Rozbíhám se a po 50m vím, že už nedoběhnu. Mačkám ze sebe poslední zbytky sil a v poloběhu padám do příkopu, který zklamal obdobně jako keříky. Ze silnice jsem jak na dlani a od řeky jak by smet. Je mi do breku a modlím se a modlím ať mě nevidí. Asi to má něco do sebe, protože nikdo zatím neřve a po celou tu věčnost po silnici nic nejelo!!!  Ale musím pryč, nemůžu tu ležet!...Zdvihám se a pomalým během zdolávám těch nekonečných 150m k lesu. Vím, že ted už to není na mě, protože bych už nikomu neutekl. Zhruba v polovině louky mě vyděsí kvílení gum směrem od chalup/vísky co neznám jméno. Jako když mě nakopne, dávám se do POSLEDNÍHO BĚHU, nechápu kde se ta energie bere, ale jedu jako mašina, běžím a neustále se ohlížím k silnici v očekávání hlídky. Jen co jsem zahlídnul pohyb dole pod kopcem na silnici od stavení, praštil jsem sebou do nizké trávy a zase doufal, že mě nevidí.. tráva je nízká, ale při kontrole mým pohledem by to mělo stačit... "Do prdele!!! Kurva!!!".. nadávám a rvu  si na boky čutory co trčí nad mojí zádí do nebes...musí být vidět nad travou jak majak!!!... když se povedlo čekám co bude...nic auto jede dál a už pole zvuku to není žádný známý vozidlo...Zdvihám hlavu a propadám se do hysterickýho smíchu... nějaký mladý rádoby auto tuner právě přejíždí  kolem... a já myslel, že to byl Jaromír s Volhou...ještě chvíli relaxuju a pak už v klidu dobíhám na horizont a do lesa kde si dávám opět voraz. Propadám depresi. Kolik jsem ted sám překonal ...kilometr? ...jsem na pokraji sil a to mám ještě ujít 2/3 cesty!!! Koukám do mapy, chroupám sušenku, dopíjím první litr vody a snažím se určit kde jsem, což se mi nedaří... jediný orientační bod je slunce a zhruba směr kde jsou kasárna. Nedá se nic dělat,  zjišťuju že i za 5min se tělo dokáže z vyčerpání opět dostat na normal... ale kolikrát?...Pomalu postupuju lesem, který se sužuje do roklinky. Vegetace je velice hustá a trnitá, jde to těžko a porad do kopce. Poprvé v životě jsem viděl jelena... a poprvé kterého jsem asi na 10m vyplašil. Nevím kdo se víc leknul...Houští se změnilo v plané šípky a to už opravdu nešlo projít, takže jsem se pustil krajem roklinky a podél ní došel až k jakési skládce, kde jsem si ve stínu  břízek dal další doušek a malou pauzu, pořád ve střehu, protože polní cesta byla ca 80m. Další směr byl  remízek/lesík ve směru takže jsem přelezl plot skládky a při pohledu do prachu cesty mi zatrnulo... Zmije - jezdí i tady. Rychle se přesuvám k lesíku a zjištuju že je téměř neprostupný, alespoň trnková hradba mi tak připadala. Ve  střehu jdu po cestě v očekávání zvuku motoru, když opět koutkem okna zahlédnu na křižovatce cca 400m pode mnou žloutou Volhu VB. Padám do prachu a přes trs trávy pozoruju kam pojede. Odbočila k JZD na druhou stranu. Naštěstí. Nehodlal jsem dál riskovat, protože na cestě jsem byl dost na ráně a přes neprostupnost trní jsem si cestu do remízku plazením, po čtyrech doslova prolámal a proklestil. Moc jsem si nepomohl, protože remízek byl unitř jen o málo trnitější a tak jsem se nevím jak dlouho trápil, než jsem to vzdal a proklestil si cestu na druhou severní stranu směrem do pole kde cesta nebyla. Jak na potvoru ale cesta asi 50m od místa kde jsem remízek  opusti protínalala a pokračovala polema, souběžně s mou trasou. Opět jsem zariskoval a volným klusem si to pustil přes pole neustále doufajíc, že po polňačce hlídka nepojede. Povedlo se a zdárně jsem dorazil poloběhem do lesíka kde následovala další pauzička na sušenku a doušek vody. Následovalo setkání s přírodou podruhé, kdy se odnikud objevil srnec. Cítil mě a asi neviděl, protože kolem mě chodil v kruhu a jako "štěkal"...pak jsem se pohnul a  on si odhopkal kamsi. Po odpočinku jsem pokračoval ve skrytu k cestě.Jednou po ní projelo civilní auto, jinak  byl klid.  Pak jsem šel podél ní až k ostré otáčce. Po dlouhá době záchytný bod, protože toto jsem na mapě měl zakresleno! Srovnávám si mapu a určuju směr.
150m pode mnou na silnici jdou dvě osoby, nejsem schopný určit, jestli je to hlídka nebo turisti, takže čekám na chvíli klidu, pak mimo jejich zorný úhel přebíhám ke keříku v zatáčce a pak sprintem do bezpečí lesa.  Následovala  procházka lesem, kterým jsem došel na jakousi motokrosovou nebo terénní trať.
Opět, co nejvíc ve skrytu, jsem se přesuny mezi keři dostal k cestě a za ní... zeď... co zeď , BETONOVÁ STĚNA jako  kráva...nalevo do kopce konec v nedohlednu a dolů to samé. Nejdřív jsem podél ní zkusil jít do kopce, ale porad jsem konec neviděl, tak jsem to zkusil směrem dolů. Najednou zvuk  motoru!!!... směr se nedal určit, tak jsem fofrem zapadnul do houští u cesty... naštěstí tam byl jakýsi příkop, takže jsem zalehnul a čekal co, se bude dít... "Jestli to tu zavřou budu v haji.." šrotovalo mi v hlavě a pomalu jsem plánoval kudy budu utíkat. Motor se zastavil někde dál nade mnou, ale hlasy žádné. pár minut  napětí co bude a když byl klid, opatrně jsem se vysunul na cestu a bedlivě sledoval oba konce...nic... Zkusil jsem to podél zdi dolů...To už bylo lepší, ale zeď následovaly oplocené pozemky zahrádkářů a cesta mě zavedla na jakousi silničku, z který by už nebylo při  kontaktu s hlídkou úniku. Zasakroval jsem si a šel zpátky nahoru ke zdi a po ní opatrně nahoru, připravený vzít nohy na ramena a lesem prchat kam to půjde. Po celou dobu jsem nikoho neviděl ani neslyšel, až když v dálce betonová stěna končila jsem zaslechl hlasy. Opatrně jsem se přibližoval po okraji cesty, krytý křovím a  štěstí při mě opět stálo. Byla tam hlídka.. "Do haje kudy tedˇ... vracet se nemá cenu, nahoře to nebude lepší... zkusím  přelézt stěnu, tam mě hledat nebudou"...Opatrně jsem tedy začal sestupovat stejnou cestu zpět a hledal vhodný místo. Stěna byla betonová cca 2,5m a nahoře 3 řady ostnáče... Stres maximální, neustále se ohlížím jestli za mnou někdo nejde a tak, když jsem uslyšel, jak jede auto potichu, bez motoru,  po cestě dolů doslova ve mně hrklo.."Ví o mě...Kurva!.. a nechtějí mě vyplašit! Do hajzlu!"...zkrat...vrhám se do křoví a krčím se pod smrčím a hrabu na sebe a před sebe větvičky, listí, zkrátka co je po ruce. "Snad mě neslyší!"...šustění pneumatik se blíží a mě málem trefí šlak... je to nějakej civil s Formanem a vozíkem...ani si mě si mě nevšiml ... rozklepanou rukou otvírám flašku a dlouze piju, než mi dojde že je to má poslední..."Pitomče, co budeš pít pak?" nadávám si a po chvíli vylejzám na cestu a pokračuju dolů než najdu prudší část, kde je stěna výškově  odskákaná, že nahoře mezi betonem a ostnáčem je cca 40cm mezera. "to by mohlo jít..." a vejrám na ceduli !VSTUP ZAKÁZÁN! !PROSTOR STŘEŽEN PSY!. " "Na vojně jsem byl u psovodů a zvládal jsem pět, šest psů, trhal je od sebe když se rvali,tohle musím zvládnout..." vpomínám a tajně doufám, že cedule plní pouze funci zastrašující, asi jako všude. Nastupuje malé dilema jestli to není proti pravidlům ...ale co Kouba se s tím taky nemazlil...
 Sápu se na plot. První pokus se nezdařil, je to vysoko a kanady kloužou. Na druhý pokus se provlíkám pod ostnáčem, ale když přehazuju nohu a snažím se provlíklnout zbytek zjišťuju, že 40cm není moc. Ostnáč funguje spolehlivě a chytám se za blůzu, šátek, čutory a nohavici. Jednou polovinou v prostoru, druhou na cestě. Každou chvíli může někdo jít. Zatím co mi beton hrany drtí hrudník, poslouchám jestli neuslyším jak přibíhají psi,jestli po cestě někdo nejde a snažím se osvobodit z toho prokletýho ostnáče. Maskáče mám pujčený, tak je nechci roztrhat. Nejhorší je čutora na zádech ne a ne povolit. Konečně dopadám do prostoru. Musím se ale vrátit pro šátek, který tam zůstal. Opět poslouchám v očekávání psů, ale nic  se neděje. Koriguju si směr a pokračuju směr Slavičín. Po nějaké době přicházím k jakýmsi budovám. Vyčkávám a hledám pohyb...klid... obcházím je zprava a scházím do strže kterou vede cesta dál, kde pokračují další budovy. Strží teče malý potůček. Namáčím si šátek a oplachuju  tvář a kolem zasypaných bunkrů/podzemních betonových skladů stoupám do strmého kopce. Nastupuje krize. Co 50m si musím sednout a odpočnout. V hlavě mi tepe, v uších hučí a co chíli zakopávám. Voda mizí strašně rychle. Dávám si  sušenku. Cestou narážím na neuvěřitelný množství vysoké zvěře. Po nějaké době opět narážím na údolíčko s dalšíma budovama... " sakra to je velký jako prase" honí se mi hlavou a nějak mi dochází představivost kolik jsem v prostoru ušel.. "Budovy jsou jiný, takže dokola jsem nebloudil" uvažuju... Sedám si, čumím do torza mapy a dumám co dál... " Půjdu napřímo a uvidí se, někde to skončit musí..." Určuju směr a snad po stopadesatý děkuju za počasí... bez slunce bych byl v háji...pokouším se budovy obejít, ale pokračujou hluboko do lesa, takže po pětiminutovým průzkumu a tichýho vyčkávání co nejrychleji probíhám mezi budovama, překračuju silnici, parkovací plochu z panelů a mizím v porostu. Po chvíli narážím na plot z pletiva cca dva a půl metru na výšku a nahoře zase ten ostnáč. Tady prostor končí. Nevím kolik jsem ušel, ale zdá se mi to strašně moc. Plot ničit nehodlám a  ostnáč tady nepřelezu, takže pokračuju podél plotu... snad se najde místo kde by se nechal přelézt. Opět mám štěstí a v místě, kde na plot spadnul strom, střežený prostor úspěšně a nepolapen opouštím. Bohužel asi jedíný dnešní pozitivum... přede mnou je opět kopec jako  kráva. Opět nekonečné stoupání a co chvíli odpočinek. Další sušenka a voda mizí.  Při pomyšlení, že mi schází asi 7km vzduchem nechápu jak to zvládnu. Vůbec nevím kde jsem. Pojem odhad vzdálenosti je mi už zcela cizí.  Horizont se konečně láme a začínám scházet  zase dolů, když lehce  napravo zřetelně uslyším vlak. Koprním a  čumím do mapy a snažím se orientoval, což v lese bez orientačních bodů moc nejde. Pokračuju tedy dál a narážím na silnici která protíná můj směr a pokračuje napravo k jakýmsi domům..."Hurá...konečně něco! Takže vesnice, silnice, vlak..ale to by potom znamenalo, že jsem moc na severu a ta vesnice je Hrádek!!! to je kousek!!!... zaplavuje mě optimismus, který mě pohání dál...*1*pozn.aut.
Přibližuju se opatrněpodél silnice lesem k prvním domům, ale cedule obce nikde, jen nějaká omezovací značka. Z obavy před hlídkou nikomu nedůvěřuju, vracím se lesem zpátky a na cestu a rychle přebíhám do koryta řeky, kde ve střehu a skrytu doplňuju vodu a oplachuju tvář. Po tom osvěžení je hned líp a tak cesta do kopce už není tak hrozná i když stoupání se stupňuje. Pokračuju stále ve skrytu lesa a remízku. Na vrcholu kopce je prudká navážka, z který by mohl být pěkný rozhled, takže se tam drápu ve snaze určit pozici kde jsem. Na vrcholu mě čeká šok. Navážka je sice umělá, ale je to ŽELEZNIČNÍ TRAŤ! Pohled mi odhaluje vodní nádrž a po dlouhé době orientace zdrceně klesám vedle kolejí. Euforie z blízkého cíle je pryč a podle směru zatočení kolejí tipuju, že jsem někde nad Pitínem." Když půjdu po kolejích, tak bych měl dojít do Hrádku" uvažuju.. Překračuju koleje a z obav před hlídkou, kterou bych tady očekával se prodírám neuvěřitelným ostružíním a roštím.Opět ztrácím pojem o vzdálenosti a když narážím na první budovy, opatrně se  houštím přibližuju na vzdálenost, že přečtu nápis železniční stanice. "PITÍN"... Těch pět písmen mi podlomilo nohy...jsem někde před Pitínem na trati od Bojkovic...ještě dál od kasáren, než jsem doufal... *2*pozn.aut...."Ke všemu jsem porušil pravidla a šel mimo prostor! Do haje!" nadávám a vracím se houštím kde nad mapou dumám co dál. "Když přeběhnu trať a půjdu na sever tak zase narazím na trať a po ní bych mohl chvíli jít až do Hostětína.. a pak se uvidí" plánuju  a koukám na hodinky, mám čas ještě necelý čtyři hodiny. Rychle přebíhám trať a sbíhám po louce do asi 200m vzdáleného lesa. Narážím na potůček a protože se snažím šetřit vodu piju z potůčku a chladím hlavu(z vody mi pak bylo později těžko, nahoře byl dům a pastviny a to se na ni asi podepsalo- není nad lesní :). Pak opět stoupám lesem a narážím na elektrikcké vedení. Kousek jdu podél něho, opět strašným marastem ostružiní a roští a vycházím na louku. V tu chvíli rezignuju a jdu hop nebo trop, je mi už všechno jedno. Jen jdu a jdu. Narážím na stopy po autě ve trávě, který kopírují a hranici lesa a remízků a ostražitost se vrací. Už nemám sílu běžet do kopce, jdu volným krokem a snažím se šetřit síly. Neustále sleduju horizont a kochám se krajinou. Je tu krásně. Přicházím na cestu která vede podělně nad tratí. Zjištuju svůj omyl, trasa tratě mě mate a opět nevím kde jsem. Chvíli po cestě jdu a pak volím cestu po kolejích... tam budu mezi náspy v bezpečí. Přicházím k mostku pod kterým vede polňačka a ztuhnu. Pode mnou pod mostem kouká kousek teréňáku. Rychle  přemyšlím co dál a pak sprintem přebíhám středem kolejí přikrčený na druhou sranu mostku a dál co mi síly stačí a pak se vrhám do šípků a popadám dech. Nikoho jsem neviděl, ale co když oni mě jo?...čekám co se bude dít a hltám vodu. Pak si dávám jednu z posledních z pěti sušenek a stále nic. Asi jsem se stresoval zbytečně. Jen jsem si vyčerpal síly. Vracím se mezi náspy a pokračuju dál v očekávání co bude.Někam dojít musím a určím si kde jsem.. Silnice, která protíná železnici mostem, mě dorazila úplně a to tak, že jsem nedokázal zorientovat mapu. Ke všemu ještě stres, že na silnici může být pozorovatel, který dá  echo hlídce na kolejích a ta mě pak  lehce vyhmátne... S pohledem upřeným na most jsem pokračoval dál a snažil se nebýt vidět... přiskoky  podél náspu a kopřiv, jak to zkráta šlo... když most zmizel za  zády a nic se nedělo, tak jsem odevzdaně pokračoval. Když se za ohybem objevily domy, nechápal jsem kde se tam vzaly ale pak jsem konečně zkorigoval mapu a srdce zaplesalo..." to je asi Hostětín!!!" ...chytnuljsem  se té myšlenky a rázem jsem měl dost sil abych pokračoval dál. S obavama jsem se blížil k vesnici, která byla mimo a přemýšlel, jak se přes louku nepozorovaně dostat k ceduli, abych si to ověřil. Bůh se smiloval a dal mi další železniční zastávku. Zase ve stresu, jestli mě tu nebudou hlídky čekat, nervy jak špagáty a připraven prchat co to půjde kamkoliv, jsem se přibližoval k tomu domečku až jsem přečetl nápis. Srdce zaplesalo podruhé, protože opravdu to byl Hostětín. Konečně... pevný bod v moři zatracení. Bylo lehce po čtvrté, ... je to asi 5km, to už je kousek, to musím stihnout... srovnávám si mapu a plánuju cestu. Sil moc není a tak volím přímou cestu, pokud možno během, volným prostorem přes pole do kopce...opět... risk nebo zisk...Přebíhám od zastávky k potoku,přecházím ho a pak sprintuju k osamocenýmu stromu pod  polem. Když dobíhám, sotva klopýtám a to bylo jen 100m "... sakra, to neuběhnu" víří mi hlavou.. napravo se ozývají přibližující se hlasy..."zkusím to , kdyžtak mě maximálně chytnou"... verbuju poslední zbytky sil, ale jak dojdu pak do kasáren po svých, už nepřemýšlím...vyrážím a síly ubývají raketovým tempem... neustále se otáčím jestli za mnou nikdo neběží... louka končí a začíná zaseté pole s rašícím obilím... zatím jsem sám, nikde nic podezřelého... les zmizel... je jen horizont a modré nebe...už jen poloběžím...v hlavě hučí a nohy nechtějí poslouchat... v polovině kopce si musím sednout...vidím odtud všude a odevšud jsem vidět... jako zelená hromádka uprostřed pole... jsem zoufalý, opět rezignuju a relaxuju, je mi všechno jedno, ať si přijdou, už se nebudu honit... ale když jsem došel až sem, přeci se nenechám chytit... myšlenky se mi perou v hlavě....vstávám...pokračuju... ta chvíle mi nečekaně pomohla, jde to líp... objevují se špičky stromů a vidím, že jsem lehce odbočil vpravo... rovnám směr a když horizont ukáže kmeny stromů rázem ryju hubou zvláčenou  zem s osením a doufám, že jsem byl rychlejší než oči hlídky, kterou jsem zahlídnul na kraji lesa. Zelená postava na cestě před lesem... ale auto nikde!... Adrenalin žene myšlenky neuveřitelným tempem,"... když se zdvihnu tak mě uvidí... jestli mě viděli, tak už dou po mě ale nevidím je já... Co tedˇ..." obláčky prachu mi  mi odletují od pusy jak jsem přilepený k zemi a rychle oddechuju...zkouším se nadzvihnout a zkouším kam sahá jejich horizont, kam asi až vidí. Zatím nikoho nevidím, takže jsem byl  rychlejší. Poloplazením couvám zpátkyt a pak jen po čtyřech  a pak už jen v předklonu do bezpečí horizontu. Pak se stáčím k zahrádkám a stále sleduju výšku horizontu a hledám jakýkoliv nebezpečí. Vyčerpání je pryč. Dosahuju zahrádek a ve skrytu stínu se přesouvám během od krytu ke krytu..v krátkých půlminutových , minutových přestávkách sbírám síly. Jsem na rohu poslední zahrady a musím jen přeběhnout asi 50m ke kupě hlíny u novostavby a pak dalších 100m a jsem v bezpečí lesa... podařilo se, hlídce jsem uniknul. Využívám adrenalinu a pokračuju dál do kopce. Narážím na silnici do Rokytnice a pokračuju podél ní dál ve skrytu lesa k první přižovatce. Cedule s ukazatelem Slavičín mě mate, a měním směr lehce do prava, čímž opět absolutně ztrácím pojem kde jsem.*3*pozn.aut.
 Čas běží a jdu a jdu, nemám ponětí kolik jsem ušel, když narážím na silnici která by měla vést do Hrádku... čekám až nejede auto a pak přebíhám silnici, oddechuju, pak přes lesní cestu přebíhám na louku a sprintem  utíkám do remízku pod silnicí. Orientuju se v mapě,ale  porad mi to nesedí. Ceduli obce vidím, ale je daleko, takže jediná možnost jak se k ní dostat je se vrátit na druhou stranu silnice a za houštím se dostat blíž. Remízkem postupovat nejde, je to trnitý proletenec, takže zase v absolutním psychu z jakéhokoliv auta běžím k silnici a mizim za houštím na její druhý straně. Jak na potvoru je tam oplocení a houští jsou nefalšovaný šípky! Vytahuju nůž a doslova se prodírám a prořezávám těch 200m jak k šípkový Růžence. Cedule ROKYTNICE mi udeří další ránu. Takže žádný Hrádek,  jsem uplně jinde...Šahám po mapě a "...do prdele! Debile, proč sis ji odvazoval!!!" nadávám si a  loučím se s tím cárem papíru, který se mnou tolik prožil a měl jsem k němu už i jakýsi vztah... chtěl jsem si ji dát zarámovat... no je pryč i s mým mapníkem, který se mnou procestoval pěkných pár let a hromadu akcí...přemýšlím, jestli se pro ni mám vrátit, ale  čas tlačí mám necelých 90 minut do konce... Nadávám a pokračuju dál po paměti, "...z Rokytnice musí vést cesta na ten prokletý Hrádek, takže ji nemůžu minout"... mumlám si a snažím se mít Rokytnici na dohled po  pravé straně... pokračuju lesem a vlevo slyším nějaký hlasy. Jdu dál po pěšině připravený kdykoliv utíkat. Ale hlasy se ztrácí za mnou, ten les a Rokytnice se mi zdjí nekonečný. Narážím na louku a za ní další les. Opatrně vylézám z houští a sleduju jak levou tak pravou stranu. Tráva je tu hodně poježděná, takže nebezpečí je asi blízko. Rozdýchávám se a vybíhám. Když po 50m opět zmizím v lese, ukazuje se že je to jen takový lesik a za ním je otevřená louka a jak na potvoru zase do kopce. Na ní je nahoře nějaká zahrada s domkem a vlevo les. V dálce slyším jakousi hudbu, pochody nebo co to je a usmívám se " Dobrej nápad Špáro, jak nám ukázat cestu:)"... hudba se podobá tomu, co pouštěli při nástupu...Pak vidím auto, jak jede po horizontu za zahradkou směrem k lesu a je mi jasný, že je to ta očekávaná cesta do Hrádku.
 "K lesu napřímo nepoběžím, běžel bych hlídce do náruče" uvažuju a volím sice prudší, ale bezpečnější cestu k zahradě. Zpočátku běžím, ale v půli kopce už jen jdu....přes ohraničenou pastvinu,takže tady stíhání autem nečekám, jen pozoruju okolí. Dorážím ke křoví u zahrady a pod stožárem odpočívám. Pochody tu zní hlasitěji a doslova mi dodávají sílu. Další směr jsem určil do lesa , jím pak k silnici, tu překročím a pak zase lesem až do kasáren...Mám na to hodinu a je asi 2km takže pohoda. Zatím co dumám, tak sleduju hranici lesa, kde zdá být klid , dávám si poslední sušenku a zapíjím vodou....Sprintem přebíhám louku do lesa a dle plánu mizím za silnicí v dalším lese a pokračuju za hlaholu rozhlasu směr kasárna.... jako by mě osud chtěl vytrestat, nejhorší si nechal na konec. Nebyl to obyčejný les, ale s hustým roštím a ostružinama po kolena. Dobrodil jsem se vyčerpaný na kraj pastviny, nad jakousi fabriku se skladama. Kolem ohrady se šlo prodírat líp,ale do ohrady jsem si netroufnul... ty dobytčí pohledy a jak se ke mně stahovali se mi vůbec nelíbilo. Doslova nepříčený z  těch ostružin jsem dorazil na konec lesíka a prošel přes pastviny do lesíka nad Divnicema ... zkraje byla jakási strž, tak jsem se jí pustil směrem do obce, protože to už bylo v pásmu kde na mě hlídky snad nemohli. Nejvíc mě znervozňovalo, že stále nevidím kasárna. Zato hudba se blížila. Prodíral jsem se roklí až jsem dorazil k jakémusi stavení, které mělo přistavby až k rokli a vyváželi do ní všechen nepořádek, takže jsem to přelezl a dostal se na cestu a po ni na silnici do Divnic kde jsem poprvé ten den mluvil s civilní osobou, nějakou maminkou s dětma u kostelíka, která mě navedla s nehranou samozřejmostí (jako by zcela neznámý člověk v  maskáčích, podrápaný, zpocený, špinavý s šátkem na hlavě bylo něco zcela běžnýho)správným směrem...Poděkoval jsem, vyrazil a pak mi došlo co je to za hudbu, nebyl to Špára ale obecní rozhlas, který tu lidem vyhrává pro potěchu. A začal jsem se usmívat a ten úsměv mi vydržel až do kasáren. Pokračoval jsem dle popisu přes mostek přes železnici, kolem hřiště a když jsem poprvé uviděl  kasárna, zaplavil mě pocit dojetí a štěstí, že jsem to dokázal... marně jsem hledal k čemu bych to přirovnal... dnes, když dopisuju tuhle  cestu, tak už vím... k okamžiku, kdy jsem se vrátil z vojny domů, před náš dům a věděl, že to skončilo, že jsem to přežil a vydržel jsem.
Přelezl jsem  zadní bránu a při oddechu na podiu se zpoza rohu objevil Kanec... taky prošel... DVA ze TŘÍ...
Potom následovalo čekání na Hlídky a vyhlášení, kdy jsem nabíral síly a svaly začaly protestovat. Po vyhlášení jsem si tak jak jsem byl, včetně bot lehnul na nabrání sil na večerní posezení. Že jsem chrupkal až do rána do 7 hodin jsem opravdu neplánoval. Jen matně si vybavuju jak jsem se v noci svlíkal a lezl do spacáku.
Tak vypadala akce z pohledu  mého,  jako výsadkáře,  v genialní akci dle filmu Copak je to za vojáka.
Díky všem na obou stranách a kdo dočetl sem, snad se nenudil :)

Sepsal a dokončil dne 22.5.2001 Mira " ŠMíra" KoyoT " v jedné osobě :)

Mapu mojí strastiplné pouti  se mi bohužel nepovedlo zprovoznit :(...